Pohoda a vánek
Pohoda a vánek
Přiznám se, že nejhorší pro mne pokaždé bývá vymyslet nadpis kapitoly nebo název na obálku - byť jsem už napsal osm knih a spoustu nejrůznějších příspěvků či referátů. Za dané situace mne však pro tento účel jako nadpis nic lepšího nenapadlo, a pokud se nechci pouštět do dlouhého hledání jiných použitelných výrazů, musíte se nyní i vy spokojit s tímto, byť to svádí k protestům už na první pohled, neřku-li až na samém konci.
Mohl jsem začít i jinak, třeba „Měl jsem tu čest být přitom". O co jde? O ME 2008, které právě skončilo, na březích Moravy se dosbíraly poslední kousky odpadků, poslední rozespalí závodníci zmizeli někde v zatáčce u křižovatky na Brno, a bude zase klid! Zdá se vám na tomto konstatování něco divného? Mně samotnému ano, přestože bych se jako autor takového výroku měl spíše nadýmat pýchou a tvářit se spokojeně, byť vím, že se spousta z vás zase jen ušklíbne.
Měl jsem tu čest být při tom, a současně mne velice mrzí, že jsem pro zdar všeho toho dění kolem nemohl udělat více. Zpráva do mobilu vypovídající o tom, že ... je nás tady dost, akorát bychom po sobě šlapali..., byla natolik výmluvná, že jsem se s pohodlností sobě vlastní usadil zpátky do křesla a pak spokojeně vyčkával na přenos jakéhosi semifinálového fotbalového klání z Vídně. Dnes mne to mrzí! Dřímat v křesle není opravdu nic zábavného. A pak - podobných fotbalů jistě uvidím ještě spoustu, nejen na stadiónu v Hradišti, ba i do Vídně si klidně mohu zajet na nějaký ten významný mač, ale Mistrovství Evropy - tu doma za barákem bylo poprvé a kdo ví, zda se ve svém věku dočkám ještě dalšího.
Když jsem na Mařackém stál ve středu 25. června u klubovny, tvářil se jako čerstvě proškolený „čárkař" důstojně a hlavně spokojeně nad tím, jak sladká to odměna mne čeká v podobě slunečníku a perfektní skládací židličky, nešlo nevidět to hemžení kolem. Nemyslím tím oněch 5 x 25 stejně se tvářících lidí, kteří možná stejně jako já vlastně nevěděli do čeho to vlastně jdou ( prý jakési čárky za malou a velkou rybu, pár pravidel pro závodníky, zákaz vstupu nepovoleným osobám - proč nám to tak složitě vysvětlují pořád dokola ), ale ty, kteří pobíhali kolem s nejrůznějšími cedulkami, kolíky, kbelíky a já nevím čím ještě. Já sám právě uspokojen ve všech barvitých představách pro blížící se sobotního ráno, ve kterém to mělo všechno vypuknout, jsem nemohl nevidět to úsilí všech, kteří měli daleko starostlivější výraz ve tváři, než já.
Právě to mne trochu zarazilo a já začal přemýšlet. Tím můj příběh vlastně končí. Jako osoba „zvenčí" si nedovedu představit nic víc, než vyznačování sektorů, roznášení kolíků, cedulek se jmenovkami, papírů pro sumáře váhy ryb u jednotlivých závodníků, a nakonec to samotné čárkování, které jsem vykonával s největší pečlivostí. U toho všeho jsem byl, a nakonec seděl v křesílku, kolem pohoda a vánek. Ten chvílemi čeřil hladinu Moravy tak, že se zdálo, že směr jejího toku je jakoby opačný.
Tak můj příběh vlastně skončil ještě dřív, než začal, ale už dávno předtím kolem běžely příběhy mnohých jiných, často daleko složitější a někdy i jistě bolestné. Malinko odbočím. Jako vášnivý fanda válečné literatury jsem kdysi našel popis situace z oslavy „Dne vítězství", kdy si jeden přes druhého vymýšleli přípitky na toho či onoho generála, připomínali slávu té či oné bitvy, až nakonec jeden člověk povstal s přípitkem zcela jiným. Připil totiž na prostého bezejmenného vojáka. To mi právě teď lítá v hlavě, obojí má v sobě cosi podobného, byť se to budete bránit přijmout. Ano, válka mohla skončit o pár dnů dřív, a třeba někde u Plzně a ne v Praze, stejně jako ME 2008 mohlo mít v Hradišti lepší průběh či lepší zázemí v tom či onom. Nehádejme se! V tuto chvíli skutečně nejde o stánek s tím či oným, o výsledkovou tabulku takovou či makovou. Chci jen jedno jediné - aby se ani tady nezapomnělo na ty bezejmenné hrdiny, kteří šli se svou kůží na trh daleko dřív, než já v to sobotní ráno na Moravní břeh ( a přitom se vlastně zbaběle staral jen o to, jak si ten deštník a židličku pak po skončení bez problémů odnést domů ), na všechny ty, kteří se z toho všeho budou vzpamatovávat ještě několik dalších dnů. Na ty, co měli tolik odvahy ( neřku-li drzosti ) se o uspořádání ME 2008 vůbec ucházet, když jedinou jejich zárukou byla před dvěma roky jen řeka plná ryb. Tak docela bezejmenní však nejsou, pár jmen znám i já, byť jejich příjmení se mi často pletou. Pro mne to bylo krásné, bezvadné, pohoda a vánek, proto jsem teď hrdý na všechny hradišťské ( a okolní ) rybáře a mám být na co. Během těch pár dnů jsem mluvil se několika Švýcary, hochy z Walesu, Itálie a San Marina, s belgickým novinářem, a dlouho, předlouho pak s Olegem Sadomtsevem, kterého jsem měl jako čárkař v sektoru. Všichni chválili všechno, byť někteří hlasitě vykřikovali, že třeba to Starobrno už nechtějí nikdy ani vidět - inu ani takový tréning se nesmí zanedbávat. Na tom se jednomyslně shodli všichni ostatní čárkaři v našem sektoru, z nichž někteří přijeli až od Kroměříže a Slavičína. Ani oni opravdu nešetřili poklonami. Bylo mi ze všech těch slov chvály dobře u srdce, přestože jsem věděl, že to všechno patří jiným.
Takže poslouchejte, kluci! Ferdo, Miloši, Pavle, Jirko, Laďo, Milane a já nevím kdo ještě, předávám vám všechny ty vzkazy a mnohá slova uznání a teď ještě poděkuji já. Jsem pyšný na to, že jste mne k tomu všemu pustili, děkuji za to, že jste mne tak trochu nechali nakouknout do zákulisí, a díky vám jsem hrdý na to, že jsem hradišťský rybář!
® Fanda
